Pro mně to začalo přípravném v létě 2008, když se Tomáš na srazu zmínil, že chce vytvořit v Mostě autobusovou linku. Tenkrát, ještě o berlích, jsem si řekl: „Fido to je tvá parketa“. Půjčím si od kamaráda Karosu a na srazu těch pár koleček do města odjezdím.

 

 

I vydal jsem se po Novém roce do hlavního stanu a přednesl Tomášovi svůj návrh. Nesklidil jsem však ovace jak jsem očekával, protože tento sraz nebude jen tak obyčejný sraz a neobyčejný sraz si žádá i neobyčejné vozy a jediný myslitelný autobus je Škoda 706 RTO. Neměl jsem bohužel v té době takové známosti a „Erťáka“ mi jistě nikdo nepůjčí. A tak jsem se se zlomeným sebevědomím odšoural nazpět domů.

 

 

Netrvalo dlouho a byl jsem pozván na exkurzi do pivovaru od letitého kamaráda zabývajícího se českým pivovarnictvím. Výlet začal na Hlavním nádraží, kde se sešlo asi dvacet účastníků zájezdu z nichž jsem jich mnoho neznal. To ale nevadilo, protože pivo každého skamarádí. Večer u piva jsem se dozvěděl, že ten Tombus co sedí naproti mně je majitelem menší autobusové dopravy. Slovo dalo slovo a zanedlouho jsem již věděl, že Tombusův kolega vlastní autobus Škoda RTO a že ho pronajímá na různé akce a že se určitě rád dozví o práci pro „Erťáka“. Z výletu jsem se vracel dobře naladěn a v kapse mně hřálo telefonní číslo na pana Kuklu.

 

Hned za kuropění jsem naběhl do servisu k Nerudům a hlásil Tomášovi novinu, že možná mám to pravé vozidlo a jestli má pořád zájem, tak se mohu pustit do sjednávání podmínek pronájmu. Po pár telefonátech jsem byl generálním šéfem Tomášem jmenován ředitelem „dopravní sekce - provoz autobusy“ a pověřen menegmentem řízením tohoto odboru na 18. mezinárodním 2cv srazu v Mostě.

 

Na místě jsme se domluvili, že příští středu zajedeme do Mostu, projedeme město, vymyslíme trasu a frekvenci spojů.

 

 

 

O deset dní později jsme již frčeli směr Most já s nastudovaným mapovým podkladem a předběžnou telefonickou domluvou s panem Kuklou o pronájmu a Tomáš se svými představami. Následovala návštěva informačního centra, kde k mému potěšení měli k dispozici krásnou mapku Mostu a tak jsem jich hned deset seknul. Následovala rozvaha v místní kavárně nad šálkem kávy a hned nato jsme začali kroužit městem. Zpočátku se uvažovalo o velkém okruhu až na koupaliště Matylda, potom s menším okruhem na koupaliště Benefit a nakonec vyhrála nejmenší varianta 1. Námětí, aquadrom a nákupní centrum Kahan. Domluvili jsme se na hodinovém intervalu a polední pauze pro řidiče.

 

 

Další týden jsem pak navštívil pane Kuklu a vyložil mu naše podmínky. On na oplátku vypotil cenu myslím velice příznivou a zalitoval, že se nemůže zúčastnit osobě, ale že pošle spolehlivého zaměstnance. Tak jsem sesmolil jakousi dohodu o dílo a znova objel šéfy, kteří vše opatřili razítky a podpisy.

 

Po této akci jsem se dal do sestavování jízdního řádu a potýkání s grafickým programem při vyznačování trasy na oné mapce z informačního centra. Nakonec vyhrála fixa, nůžky a lepidlo a mapka s trasou byly na světě. Ještě pár hodin nad tabulkou s časy odjezdů a hotovo. Odnesl jsem ho k Nerudům na překlad a umístění na stránky. Tam se mi tlumočníci pomstili. Nevěda toho, že se názvy ulic a jména nepřekládají, přeložili mi náměstí na Main squer. Nejen to, že jsem celý sraz musel pracovat s Main squerem, ale v případě zabloudění se těžko na Main squer doptají.

 

Nevadí všechno je připravené domluvené a teď už jen počkat na akci a hurá na to. Pro jistotu jsem ještě každých čtrnáct dní vzal telefon a panu Kuklovi zavolal zda s námi stále počítá. Ještě týden před srazem jsem byl u pana Kukly osobně a ten mě ujistil, že je vše v pořádku, a že mi den před odjezdem zavolá řidič a já se s ním domluvím v kolik a kde se sjedeme.

 

A nejen z nedočkavosti jsem vyrazil již v neděli odpoledne místo plánovaného pondělka. Cesta proběhla bez problémů. Jedenáctka mazala jako splašená a já se v podvečer ubytoval v kempu organizátorů. Anetu (dceru) jsem vložil do spárů učitelského (člen týmu organizátorů Jakub dějepisář), jak o něm říkali ostatní, mně osobně připomínal drogovýho dielera ze sedmdesátých let a vyrazil na obhlídku areálu. V tom se rozezněl telefon a pan Kukla, ať se nezlobím, ale on nemůže. Krve by se ve mně nedořezal a prolítlo mi hlavou, kde já do zítřka seženu jiný autobus. Naštěstí hned pokračoval, že kšeft přehrál na kolegu, který má také požadovaný vůz, ale ten není v provedení „de lux“, ale v provedení linkového autobusu se vzduchovým otevíráním dveří. Spadl mi kámen ze srdce a nakonec usoudil, že tento typ autobusu bude pro náš účel lepší, přestože mu sice chybí fešácký střešní okénka, ale má více sedadel a ještě místa na stání. Dobrá ať přijede s linkáčem. A nám se změnila fialová barva autobusu na červenou.

 

V pondělí jsem objel trasu, vylepil jízdní řády na bráně domluvil hladký průjezd autobusu a vyrazil do pokladny pro přislíbenou kasičku na žetony. V pokladně o kasičce nic nevěděli, ale nabídli mi kbelík s víkem, ten používají v pivním stanu. Trochu mně to šokovalo, ale nakonec proč ne alespoň bude kasička dostatečně výrazná a všichni pochopí, že tam mají vrazit žeton. S nafasovaným kbelíkem se vracím ke stanu a povídám si, že kbelík s nápisem Kremžská hořčice není úplně to pravé a tak jsem z nádrže vysál pár kapek benzínu, nápis oloupal, lepidlo umyl. Dceru jsem vyzbrojil nesmývatelnými fixaci, o kterých jsem v příštích dnech zjistil, že nejsou tak nesmyvatelné jak inzeruje výrobce. Aneta vymalovala kbelík patřičnými obrázky a nápisy a tudíž už nic nebránilo zahájení provozu.

 

 

V úterý dopoledne jsem vyčkával příjezdu slavného autobusu Škoda 706 RTO. Chvíli před polednem se objevil. Nádhera. Nově zrenovovaný vůz, fešák jak se patří. Hladký průjezd branou a seznámení se s řidičem a majitelem vozu. Následovala exkurze do interiéru vozu a přišel další šok. Interiér vozu v původním přepychovém stavu sedadla místy vyspraveny látačkou, ale původní madla ošahaná na těch správných místech, zkrátka skvost, přesně podle mého gusta.

 

Skočili jsme do jedenáctky, vyrazili na obhlídku trasy. Z řidiče se vyklubal Petr, kluk v mém věku se stejnými zájmy a tak mi bylo hned jasné, že s ním bude spolupráce jedna radost. Následovala registrace a ve tři hodiny jsme byli připraveni na cestu. A ejhle hned na první kolo plnej autobus, paráda všichni sedí, ale nejezdíme prázdní, zkrátka akorát. V devět hodin na pokladně odevzdávám tržbu s příjemným pocitem dobře vykonané práce. Skočili jsme si s Petrem na pivo poslechli nějakou muziku a šli spát, protože nás čekal pernej den.

 

Hned ráno nám to začalo. Petr nevyspalej, protože mu celou noc ožralci rumplovali dveřmi od autobusu a metr před autobusem rozbitej půllitr. Naštěstí o zem a ne o autobus. Ale to vše nebylo nic oproti tomu co se dělo na zastávce. Hrozen lidí táhnoucí se od zastávkového sloupku do dály. Najíždíme do zastávky a nastává bitva. Lidi, pokud se tak té zvěři dá říkat, se rvou do autobusu hlava nehlava, všichni se snaží být první. Nějaká slečna padá na schodech, protože ji stokilový chlap zezadu přišlápl nohu ( a je ráda, že zezadu nepřišly i jiné útoky- jede přeci na výlet do města), slečna leží na schodech a lidi po ní začínají šlapat. Řvu jako tygr, něco o dobytcích a kbelíkem zatlačuji lidi ven, slečna se slzičkou vstává a dostává VIP místo vedle řidiče a jedem. Autobus praská ve švech a Petrovi odchází úsměv ze rtů. Druhé kolo je ještě horší a navíc na zastávce necháváme dvacet lidí. Po půlhodině přijíždíme a místo plánované přestávky přidáváme kolo, jinak ten nápor nezvládneme. Přichází polední pauza, konečně žádní lidi. Petr odjíždí k pumpě natankovat a já sháním pro vozidlo místo k nočnímu parkování. Po chvilce diskuze, na otevřeném vysílacím kanále, dostávám typ od dispečinku na parkování před dětským stanem. Jdu na obhlídku zda se tam vejde a zjišťuji, že Petr s autobusem stále nikde. Probíhá mi hlavou hrůzná myšlenka, že se na nás vybodl. Skáču do jedenáctky a vyrážím k pumpě, sláva Petr tam je i s autobusem na sobě montérky a dotahuje něco na zadní nápravě. Povídá: „Volal jsem tátovi a prý se o eRŤáka nemám bát, ten už zvládnul horší nápory, jenom mám dotáhnout kříže, aby nepopraskaly lisťáky.“ Odpoledne se situace nemění přidáváme další kola a s hrůzou si uvědomuji, že se nám ve městě hromadí lidé, kteří budou chtít večer zpátky. A taky, že jo. Později odpoledne opadá nápor na Hipodromu, ale o to větší je ve městě, řvu na ně, ať se uklidní, že za dvacet minut přijedeme znovu a přidáváme další kolo. Navíc lidi do autobusu rvou grily, skládací lehátka a další výhodné nákupy, bez ohledu na ten nádherný autobus, který je starší než většina jejich kačen. Večer vysbírávám odpadky z celého vozu a zjišťuji několik popraskaných švů na sedačkách. No jsou přeci jen již dost starý.

 

Jedna sedačka je zboku roztržená. Znechucen a naštván balím a padla.

 

Čtvrtek ráno přicházíme k autobusu dobře vyspalí a naladěni a ještě nás pobaví partička kachňáků, která má za kachnou na laně přivázanej náš autobus. Docela dobrá fotka. Odvazujem kachnu a znovu vyrážíme. Už víme co nás čeká a tak davy snášíme lépe. V poledne ještě dotahujeme sedadla, která se pod náporem začala povolovat. Petr řidič má k večeru nečekaný telefon. Volá kamarád, že potřebuje naléhavě pomoct. Má na hranicích porouchanej autobus, plnej turistů a potřebuje je odvézt domů. Večer na něj již čeká auto a odváží ho do Prahy s ujištěním, že do rána je zpátky.

 

Ráno je Petr zpátky. překvapivě odpočatější než jsem čekal. Spal asi od dvou hodin, ale doma je doma. Nápor opadá. Jezdíme pořád plní, ale nemusíme přidávat kola. Do autobusu se nám navíc ve městě cpou mostečáci, že se chtějí podívat na ty divný auta, který už týden zaplavují jejich město. Nabíráme místní pokud je místo, vykládáme je před branou a vyzýváme ostatní ke kontrole zápěstí. Všichni se pobaveně hlásí a jedem dovnitř. Navíc se začínají objevovat známé tváře, ktere si chtějí zavzpomínat na dobu svého mládí a udělat si alespoň jedno kolečko. Atmosféra je teď skvělá posílám jednoho postaršího cizince, který se pořád vyptává a já mu nerozumím, do sex-shopu a celý autobus se pobaveně směje. Až dnes to bylo pro mne zábavné a pohodové a já si začal užívat sraz.

 

 

V sobotu to probíhalo podobně pohodově jako v pátek, jen s tím rozdílem, že jsme po upozornění nějakých lidí a zahaltování na bráně předali nějakého zlodějíčka, který kradl v kempu, Jardovi Jůzovi. Ten den se mi také splnil sen, když mi Petr půjčil eRŤáka a já se mohl svézt nejkrásnějším autobusem všech dob. Mrtvá neděle. Ráno na nástupišti nikdo, po chvilce se objevuje jeden pár který chce do města na vlak. Odpískávám akci, když ani na druhé kolo nikdo nepřichází. Ještě poprosím holky v informacích, aby se omluvily případným zájemcům o svezení, že byl spoj pro nezájem zrušen. Petra posílám s díky domů a sám jdu balit a rychle domů. Zítra mne čekají ty zatracení kaštani (cestující v MHD – jsem autobusák a takto jim říkáme) pro změnu v Praze.

 

Dvakrát obcházím Hipodrom a loučím se s každým koho potkám. Vyrážím směr Jesenice. V cestě mi stojí dálnice - známka neznámka risknu to a jedenáctka maže celou cestu kilo, z kopce by se holce chtělo ještě rychleji, ale já se bojím. Odpoledne uléhám doma na otoman a vzpomínám, jak jsme si to krásně užili. Fido